Dneska mi je 23 let. Nesnáším lichý čísla, i když jsem se narodila v lichý den, měsíc i rok! To jsou ty životní paradoxy a divný pochody mozku. Ale co už...
Od osmnácti mám panickej strach ze stáří. Pořád mám pocit, že mi něco utíká. Že jsem ještě nic nezažila, že vlastně nežiju. A když něco začnu, nikdy to není tak dobrý nebo úspěšný, jak bych chtěla. Zároveň vím, že nedělat nic není cesta.
Všechno, co jsem si o sobě myslela, kde já budu, až mi bude 23, prostě není. Podle mých původních výpočtů jsem měla být už na magistru a mít tak dvě děti. V jednu chvíli se totiž můj docela normální nudnej život v Sudetech měl záhadně (nejspíš zásahem vyšší moci) změnit a já měla být supermanka s dlouhýma nohama. Ale to se nestalo. Stalo se něco úplně jinýho, nepředpokládanýho, děsivýho, ale i dobrýho.
To, že mi nic nevychází podle plánu, že si vždycky vyberu tu nejkrkolomnější cestu, u který dělám patnáct kotoulů a pětkrát spadnu, jsem v průběhu času přičítala spoustě věcem. Rodině, škole, městu, ve kterým jsem bydlela, učitelům... ale nakonec hlavně sobě. Svý nedostatečnosti. Tomu, že jsem ošklivá, pitomá, netalentovaná, neschopná.
Možná jsem tenhle pocit ještě úplně nezlomila, protože si takhle připadám občas furt, ale zároveň někdy v šedý kůře mozkový vím, že je to kravina. A že jsem k sobě nespravedlivá, že si tohle myšlení od sebe nezasloužim.
Nežiju #tedatady #selflove #nofilter, ale dospěla jsem k závěru, že jsem už přeci jen docela dost stará, abych si na sebe zvykla. Abych už nechtěla bejt někdo jinej, vypadat jinak, mít jiný jméno, jinak myslela. A jo, baví mě to se mnou, dokážu sama sebe vlastně nejvíc pobavit. Chápu se. Chci se takhle, ať je to, jak je to.
Tak si dneska, pár minut do konce narozenin, říkám - Hano, tak co ty budeš dělat v těch třiadvacíti? No?... Nevim. Já vážně vůbec nemám tušení. Jsem absolutně bez plánů a těch master už úplně. Chci klid a vlastně vůbec ne. Chci dobrodružství, ale nejlíp v Tatrách. Tak to necháme to koňovi, ten má větší hlavu...
Řekla jsem si jenom, že si pět let (zase lichý... nechápu!) neostříhám vlasy. To mi připadá jako dobrej nápad. A zní to trochu i jako plán!
PS: To to trvalo
Žádné komentáře:
Okomentovat