7308,6328

Ledový sprchy se nemají v takovým horku dávat, já to vim a máma mi to nikdy nezapomene vyčíst, když pak nadávám, že mě bolí v krku, ale kdo má vydržet bejt v tom horku a taky pořád dělat ty správný věci, stačí že už si tolik nehnípu palec na noze, jak byl operovanej tak má úplně divnej tvar a dělá se mi na něm tvrdá kůže, což mě baví loupat, ale ty záděry mě pak nebaví. Takže studený sprchy si dovolim, i když teď z toho nemůžu spát. Lidi počítají ovce, ale já tomu moc nerozumím, mě to nijak neuklidňuje, spíš mě mate to nekonečno ovcí, co můžu napočítat do toho stáda. Potřebuju vždycky jasný cíle, to už bude nejspíš diagnóza, takže já budu počítat kolik dní jsem na světě, nebo radši kolik hodin? Možná by ale vteřiny byly nejlepší. Vteřiny nebo sekundy; proč? Dřív se taky Branky, body, vteřiny jmenovaly Branky, body, sekundy. Možná tam vadí ty kundy. Kundy totiž vadí každýmu. Nebo by aspoň měly. Ale radši se vrátím zpátky ke dnům, protože mně matika nikdy moc nešla. Přitom, když mi vyšel někdy nějakej příklad, to bylo radosti! Možná protože mi jich moc nevyšlo… nebo vyšlo, ale ne správně. Takže se dny to bude jistější. 

by T̴͎͙̟̲͉̜a͔̙̺̠̦̔̀p̶͎̺̼̋̍̈́́̒̈ī̟͎̖̥̪̽ͭͅw͙̞̬͎̅̅́̈́á̟̪̘̞̉ͦ̓ͮ̈ ̦̟̩M̧̮̎ͦ͌ͅạ̙̤̺̖̩̖̅ź̮̼̾ͬ͋ͪ͂̊i̛̥̜͎͚̥̭̓b͓̞̩͋ͯͧ̀u͈̲̪͎ͤ͊̅ͯ̂̾͜k̲̻͓̹̍o̘̍

Nesmím ale taky zapomenout na přestupný roky. Kdy byl přestupnej rok naposledy? Loni? Nebo už předloni? To je jasný, že v tom výpočtu budu mít zas nějakou chybu. To nechci. Ale taky nechci vstávat, protože to by znamenalo definitivní probuzení, rozsvícení lampičky a nutnej pohled do protějšího zrcadla. Vždycky se kouknu, i když si pokaždý říkám, že to neudělám, ale podle mě je to nemožný. Anebo je to nemoc, jako když ty lidi vždycky kontrolujou, jestli při odchodu všechno vypojili ze zásuvky, aby nevyhořeli, jestli zavřeli okna, ale ne jednou, kontrolujou to třeba pětkrát. To já takhle na sebe zase furt čumim do zrcadla a do výloh, do zrcátek aut, prostě kamkoli, kde by se jednom dal zahlídnout můj ksicht… nebo ani ne ksicht, třeba i břicho nebo nohy; musim to zkontrolovat, i kdyby to už bylo před minutou zkontrolovaný, tak beztak to udělám znova. Myslím, že už si toho všímají i ostatní a asi je to dost blbý. Teda máma se mě aspoň ptá, co jako na sobě chci vykoukat, ale já nevim, prostě mám pořád potřebu se nějak vidět. Aby mi bylo jasný, že existuju, že se trochu můžu vidět jako mě vidí jiný. Koukám na sebe a pořád to nemůžu nějak najít, tu konečnou podobu nebo co. Právě proto asi takhle počítám, kolik je mi dnů, jenže bez toho přestupnýho roku to nedám. A navíc tam furt je ten čtvrt den, tři sta šedesát pět a čtvrt dne, což dvacet čtyři děleno čtyřma, ale kdo ví, jestli to fakt sedí a není tam třeba o nějakou půl hodinu nebo desetiminutovku víc. A možná to nevyjde ani na dny, takže to bude stovky dní plus pár hodin, takže to nebude zaokrouhlený, což by asi nevadilo…beztak to nebude přesný; ale co je? Vlaky určitě ne. Nesmí mi to zejtra ujet, což se asi stane, když nepudu spát, jenže kdo má v tomhle hice spát. Dvacet let… zní to hrozně. Člověk, jak si myslel, kde ve dvaceti bude a jak to všechno bude jiný po tý maturitě, jak už konečně bude svobodnej a všechno to už jako začne ten vopravdovej život a tak. Kecy. Občas mám takový chvíle, kdy se zastavim a divim se, že žiju, jak je to možný a moc tomu nevěřím, to je člověk chvíli trochu mimo tělo, a právě to mě nikdy nenapadne se podívat do zrcadla, třeba by to bylo úplně jiný než vždycky. Nebo když mám stres, tak jsem taky úplně mimo. Mimo mísu jako jablko, když ho tam vždycky z tý plastový tašky prudce spustim, některý se tam neurdržej a vyskočí ven. Slabí jedinci. A ty pak sním a nevím, jestli je to pro ně výhra, že byly sežraný, anebo naopak chtějí zůstat co nejdýl nesnězený, anebo dokonce shnít. Jako nesnězený nesplní účel svý existence, což je možná ale taky dobře, protože nejsou sežraný. Já účel svý existence nejspíš taky neplnim, asi taky proto, že mě nikdo nesežral. Ale jsem člověk, takže by mě mohl sežrat tak žralok, medvěd nebo možná had, kdyby si mě nějak nakouskoval nebo se rozdělil s rodinou. Ale hadi jsou asi individualisti, vždyť i v Malým princovi sežere slona sám. Bojim se dost zvířat, který by mě mohly sežrat. Asi je to právě kvůli tomu. Nikdo nechce bejt sežranej, ale zároveň chce splnit účel. Což se rozchází. Nerozumim tomu.

PS: Beztak to vyšlo blbě