pátek 11. července 2014

Koupím lístky na cokoli...

Festival je u konce, tedy pro mě určitě, balím na tábor. Ale přiznávám se - jsem ráda, mám toho plné kecky. Ale to má jen jeden důvod - bezvadně jsem si to užila!
A to přesto, že:

  • jsem stála nechutný fronty na lístky (než jsem zase poznala, že před mobil jde všechno...)
  • jsem se pokaždé špatně oblékla (mrzla jsem nebo se vařila)
  • jsem tři dny vůbec nespala
  • a ostatní dny spala maximálně pět hodin
  • pětkrát jsem zmokla v jednom oblečení
  • za lístky na MHD jsem utratila víc jak za jídlo (a to už je co říct)
Protože kdy jindy vidíte (nejen) Franca Nera, podepíše se vám milovaná Aňa Geislerová (v tom pětkrát zmoklém oblečení), vedete debilní rozhovory v ještě debilní noční hodiny, jíte třikrát denně pizzu, debatujete o filmu s režisérem (toho filmu),jste nadšení a unavení zároveň, spíte na zemi v centru města, můžete si vzít puntíkatý punčocháče, aniž by vás maloměšťácký oči propichovaly na každým kroku, pivo si se slovy, že jste včera měli dost, nedáte, ale když jdou holky s panákem Jeggra za dvacku, tak neodmítnete...



Je to takový mix paradoxů a intenzivního prožívání, a proto jsem ráda, že jsem dodržela to, co jsem si řekla před festivalem - že tento rok bude free, nebudu se nutit do filmů, když nebudu mít náladu, že budu spát, jak budu potřebovat a nebudu se vztekat, když bude pomalej prodavač (což jsem jediný nesplnila, ale nevadí - jen jeden den)! A když jsem do toho šla s pocitem, že to bude tak, jak se namane a nebudu tři týdny dopředu číst seznam filmů a organizovat jednotlivé dny, tak jsem si to dokázala naplno užít a prožít!
Většina věcí se tak nějak zorganizovala sama, něco vyšlo něco ne, něco byla náhoda, spaní stálo za nic, ale bylo to tak, jak jsem chtěla.

A to mě samozřejmě vede k nějakému závěru- uvědomila jsem si, že prožívám hrozně moc věcí, poznávám zajímavé lidi, zažívám nové situace, učím se a zároveň se u toho bavím a jak mi to nedochází! Pořád bych chtěla stíhat miliony dalších věcí a být jinde, dělat něco jiného, dělat něco dalšího, něco víc...ale on ten život není zas tak krátkej, i když to rádi frázovitě říkáme, a určitej vývoj prostě musí být, a tak jsem si řekla, když jsem seděla na tom prvním filmu, který byl němý a z třicátých let, že teď jsem tam a jsem tam správně. A všechno, co budu zažívat, bude mít smysl, i kdyby sebemenší, posunu se dál.

Tak trochu lážo plážo ;)

Žádné komentáře:

Okomentovat