úterý 23. září 2014

Flákač s.r.o. aneb Jak nedělám nic

Jo, měla bych se učit pedagogiku.A když už ne učit, tak bych měla teda aspoň vymýšlet, co budu v neděli psát do Studentpointu. Anebo když ani to ne, tak si aspoň uklidit, uvařit, něco udělat, abych tu neshnila ve smradu a špíně. 
Neměla bych hrát Spider Sollitaire, poslouchat The Neighbourhood a pořád si půjčovat nový a nový knížky z knihovny a sedět u nich dokud nepotřebuju pít, čůrat nebo křupnout záda.

Ale víte co?  KAŠLU NA TO! 
Je tolik věcí, co by se mělo nebo nemělo, že jsem z toho unavená jak lední medvěd. Mně se prostě nic pořádnýho dělat nechce, chci se flákat... 


big10tens.com

Kdybych u toho aspoň vypadala takhle sexy....

Prostě jsem v období nicnedělání, čumění z okna, nabírání zimních tukových zásob, blbýho vstávání v debilně zamotaný peřině, která nehřeje a ofňování se nad vším. A nechci z toho mít mindráky. I když vím, že bych nejradši byla v cajku a nekoukala jenom na Vyprávěj, Život a dobu soudce A.K., New girl a filmy s Keirou Knightley, ale šla běhat, skákat, abych trochu shodila dolů milana, co se mi za posledních pár měsíců uhníznil na pupku fakt markantně. A možná kdybych se posledními zbytky sil nekontrolovala, tak bych napsala místo markantně kurevsky, ale to jaksi nemám v povaze... přestože teď je mi nějaký vychování úplně vuřt. Stejně jako ty patery nanošený kalhoty na mý posteli a hory špinavýho nádobí u postele, nevytrženej chlup na znamínku na krku a věčně nenalakovaný okousaný nehty.
Žiju si alternativní život na Pinterestu a pinuju seč můžu ty krásný obrázky rodin, těhotných žen, stylovýho oblečení, které u nás neprodávaj, domů a interiérů z reklam na dokonalej život, umělecká díla, která mají duši, smysl....kterej já trochu postrádám, když jsem u padesátého pinu a pořád jsem se nepřemístila na tu piknikovou deku v letním parku obloženou cheesecaky, zázvorovými limonádami, buldočky a dětmi...zase dětmi....ale vlastně jsem ráda, že už je podzim, aspoň se můžu zabalit do deky a pít kakao, číst a představovat si, že se svět zastavil a já teď mám čas jenom pro sebe, a pak, až se mi bude chtít, ho zase zapnu jak lampičku na nočním stolku....ale nejde to, nejsme v Matrixu! 
Atak brečím ze zoufalství, z nekonečnýho looserovstvý a hysterický panikařím, že já budu furt a jenom sama samotinká, maturitu prostě neudělám a že se mi snad nikdy nepovede to vejce nahniličko! Hroutí se mi celej (trochu smradem zamořenej) svět. 
Ale pak se vysmrkám, trochu se ještě polituju, pofoukám si rány, který nemám, protože není od čeho je mít, páč furt nic nedělám a uvařím si čaj, protože to je tak nějak nejrychlejší... a zas mi dojde, že nemá cenu proti tomu bojovat...asi už nemá cenu si nic vyčítat. Protože jednou se ráno no konečně vzbudim vyspalá a řeknu si, že to vezmu pevně do rukou a vysmejčím si pokoj, budu si dělat každý ráno zdravý svačiny, budu chodit spát v devět, budu mít samý jedničky a...no, to zas přeháním...ale jedno ráno bude pohoda, jedno ráno bude zase skvělý...


Ps: Ale zatím poslouchám jenom The Sousedství! :)




Žádné komentáře:

Okomentovat