středa 17. září 2014

Tak trochu o (ne)lásce

Píšeme moc o lásce, o které víme málo,
takže máme na to vůbec právo?
Asi, možná,
kdo to vlastně pozná?
A co o té lásce vlastně napíšem?
Víc,
než že žít bez ní nemůžem?

Láska se v literatuře objevuje už pár století, je až zvláštní, že ačkoli se o ní neustále píší nové knihy, stále ji nikdo úplně nepojmenoval, nezaškatulkoval, stále tepá tak rychle a nezadržitelně jako na začátku.
Láska je neuchopitelně subjektivní pocit a vlastně to není ani pocit, je to mozaika z jednotlivých střípků citů a emocí, které nelze úplně stejně vstřebat, pojmout. Ano, rozumíme a chápeme různé podobnosti jako je chvění v těle nebo podlomená kolena a dokážeme si o nich hodiny a hodiny povídat s kamarády u vína či piva, ale vlastně nikdo nic neví, nikdo nic nechápe...

A i já o lásce tady budu určitě psát ještě mnohokrát, protože láska je neutuchající zdroj inspirace.... a nejvíc ta nešťastná...


O té nešťastné se píše i čte nejvíce. Tisíce literárních hrdinů se zabilo, upilo nebo zbláznilo ve jménu lásky.
Ale proč?  Kdo touží po smutných koncích plných smrti, bolesti nebo nenávisti či lhostejnosti?...Přece my.... my, kteří při smutku posloucháme smutné písničky, koukáme na filmy se špatným koncem a čteme ty knížky, kde slzami močíme stranu za stranou...
Možná si to nechceme přiznat, ale rádi se ve svém neštěstí vyžíváme, schováváme se v něm, vlastně se v něm cítíme v bezpečí. A uzavíráme se do představ, krásných milých představ.
Láska v představách je totiž ta nejkrásnější, nejvášnivější, nejromantičtější, jednoduše bez chybičky. Nejsou v ní hádky ani problémy, kritika či konflikty o neumytém nádobí, není v ní minulost. Sen, představa a touha vytváří nejhezčí obraz něčeho, co není.
Je nesmírně těžké si přiznat, že jsme nemilovaní nebo že jsme sami, je to tak bolestivé, že raději žijeme v planých nadějích a jejich jiskřičkách, které žhnout, i když jsou dávno udusány, počůrány jako od kluků, když "hasí" táborák. Bojíme se samoty, bojíme se nikoho si nepředstavovat po svém boku, ale zároveň máme strach i z lásky a ta nedosažitelnost našich vysněných a imaginárních (ne)lásek nás od ní drží dostatečně daleko.
Ale dokud se od té imaginární lásky neoprostíme, tak nikdy nepoznáme žádnou jinou.
Musíme prožít samotu, abychom našli pokoru, ale také abychom našli sebe a zjistili po čem prahneme.
A pak teprve vstoupí do našich životů někdo, kdo v nás (zase) rozpoutá lavinu pocitů, které nebudeme umět popsat, které stokrát opíšeme, budeme se snažit vysvětlit či osvětlit a stejně to bude málo. Určitě do nich vstoupí, protože pokud něco nemá happy end, tak to ještě neskončilo!


5 úžasných knih o láskách neláskách: 

Paolo Giordano - Osamělost prvočísel
A. P. Čechov - Racek
Haruki Murakami - Na jih od hranic, na západ od slunce
Ian McEwan - Na Chesilské pláži
David Nicholls - Jeden den


Ps: Úvodní báseň je vlastní lidová tvořivost :)

Žádné komentáře:

Okomentovat