neděle 14. září 2014

Without money isn't funny?!

Do patnácti let jsem v podstatě vůbec netušila, co jsou peníze. Vždycky jsme s bráchou naházeli do košíku Chocapic, Maxi kingy, Sýr a křup a hromady dalších hovadin, aniž bychom řešili, co se bude vařit v úterý nebo v sobotu a kolik to všechno vlastně stojí.
Ale pak jsem se z různých důvodů začala o svoje peníze starat sama a platit si úplně všechno. Od rohlíku před jízdenky na vlak až po toaletní papír a najednou jsem zjistila, že všechno je neskutečně drahý! Což víme všichni a furt si na to stěžujeme, ale myslím, že to není tak hrozný, jak to vypadá...

Často se mi stává se mi, že na poslední týden mám stovku a musím se vymlouvat z kafíček s kamarádkami, chodím domů z autobusu tři kiláky pěšky s nákupem, co tvoří chleba, šunka a sýr za tu poslední stovku a k obědu i večeři mám volský oko. Vím i jaký to je čekat hodinu na autobus v mínus patnácti v podpatcích a jarním kabátu, mít ten kabát už pátou sezónu, mít tiskárnu dva roky bez barev a žehlit na stole. Ale vím, že jen díky tomu si uvědomuju, kolik věcí vlastně nepotřebuju, bez kolika věcí se obejdu, kolik věcí dokážu oželet a kolik věcí dokážu obětovat pro něco, co doopravdy chci - třeba nový Elle místo nových bačkor.Vím, že mě to učí si vážit toho, co mám a umět některé věci ocenit, ať je to třeba jen to, že mě táta ráno hodí autem do školy.
Neříkám, že jsem skromnost sama a nebrečím rodičům, že bych si přála tohle a tohle a že je nespravedlivý, že bydlíme v takový díře a nemůžu žít jako normální lidi, ale už jsem to přijala...
A vím, že se nechci pořád bavit jenom o penězích a kňourat, jak je jich málo.Nechci to dělat teď a nechci to dělat ani v budoucnu.


julie-de-waroquier.deviantart.com

Když jsem chodila na gympl všichni ve škole věděli, že chtějí dělat doktory, právníky nebo vést velký marketingový společnosti, protože za to jsou velký prachy. Všem bylo nějak jedno, jestli je to baví nebo jestli to má smysl. Učitelé nám tloukli do hlavy, že jsme elita národa... a ta přece musí vydělávat jak se patří.
Na pajdě je to jiný. Všichni by samozřejmě taky chtěli jezdit v BMW, ale jaksi tuší, že jako učitelky v mateřský školce si o tom můžou nechat leda zdát (nebo spát s jeho majitelem, ale o tom už jsem psala v minulým článku...). Nám zase učitelky říkají, že musíme být srdcaři, abychom mohli pracovat ve školství a myslím, že tam spousta srdcařů doopravdy je.
A myslím si, že mezi ně patřím i já.

Vždycky jsem chtěla dělat práce za které bylo málo peněz anebo bylo to povolání nestálé. Ne schválně, ale pokaždé to tak vyjde, ať už je to učitelka, herečka, malířka nebo spisovatelka. 
Nikdy jsem si nedokázala představit, že by ze mě byla workoholička na jakkoli lukrativní pozici nebo holka, co se vrací domů s pocitem, že ty šanony zase hezky narovnala...
Potřebuju prostor, potřebuju kreativitu, nejistotu, nestálost. Depresi, že nedopíšu článek, co právě píšu, že budu špatná učitelka, napíšu absolutní brak, neumím dobře hrát. Nejistota je velká, pády těžké, ale o to lepší jsou pak ta vítězství a úspěchy.

A proto asi nechápu tu dnešní strategii dělat něco pro peníze, obětovat sebe sama a svoje přesvědčení za lepší pozici v práci nebo lepší plat, nechápu, že někdo dělá věci, které nemá rád, za kterými si nestojí.
Samozřejmě, všechno na světě něco stojí. To, že odmítnete školu nebo práci vás stojí ale jenom peníze a kariéru. Říkáte si - jenom?! Možná je to dost, jenomže když přijmete něco proti svému přesvědčení, tak ztrácíte sami sebe. 
Každý potřebuje svojí identitu a podstatu. Což vám účty za plyn sice nezaplatí, ale aspoň se budete schopni na sebe podívat do zrcadla a taky- já rozhodně věřím v to, že pokud něco děláme, protože nás to vnitřně uspokojuje, protože to cítíme jako svoje poslání nebo touhu, tak se peníze vždycky najdou. Protože spousta lidí, v jakkoli žijeme prohnilé době, umí snahu, píli a zápal pro věc ocenit. Věřím, že pokud nasloucháme sobě, svým potřebám a touhám, tak nás to vede k něčemu smysluplnému i v našem budoucím povolání a životě. 
Chce se to jenom nebát. Vykročit z komfortní zóny a chvíli taky žít jen o chlebu a vodě, šetřit, nevzdávat se svých snů, přestat nad tím tak urputně racionálně přemýšlet a nenechat se svazovat čísly ekonomů, kteří předpovídají ceny chleba jako počasí.
Nemá cenu se vymlouvat na peníze, protože vždycky se najde nějaká cesta, i když většinou vypadá utopisticky, i když je pro ni nejdříve nutné dělat něco zadarmo, i když je třeba trnitá, vždycky nějaká je.
A postupně stejně člověk přichází na to, že nejlepší, nejzábavnější a nejdůležitější věci a životní hodnoty jsou zadarmo. Ať už je to polibek, objetí, pohled do očí, láska, čest, přátelství, mateřství, azurové nebe, procházka po lese a v kapse hřib.
Možná bychom peníze neměli brát tolik vážně, protože množství, které jich vlastníme, nás nijak neurčuje, nedělá z nás dobré nebo špatné lidi a přestože nám to neustále někdo vnucuje, tak štěstí si za peníze nekoupíme (i když to budou šaty od Diora nebo Ferrari), protože peníze jsou jenom prostředek, ostatní je jenom na nás!

Ps: Snad mi tohle filosofování vydrží i se čtyřma dětma, který plánuju!


Žádné komentáře:

Okomentovat