neděle 12. října 2014

Boty

Alice stála na chodníku a bolely ji paty z rozšmajdaných bot. Kolem ní nikdo nechodil, všude bylo pusto, jen auta projížděla obrovskou rychlostí. Neosobně projížděla kolem sebe, kolem ní. Její brekot, zhroucení, konec jejích sil, vnímala jen ona sama. Nikdo je nesdílel s ní, o nikoho se nemohla opřít.
Samota. Vybitý mobil a pocit prázdnoty. Plakala a sžíralo ji zoufalství. Zoufalství nad sebelítostí, kterou se užírala a za kterou se nenáviděla, nad nemožností souznění, nad svou slabostí, která ji pohlcovala víc a víc. Ale přitom nebyla tak slabá, aby se dokázala zabít, nebyla tak slabá, aby dokázala vstoupit do cesty autům, která v obrovské rychlosti projížděla kolem jejího těla. O to víc plakala, o to víc se nenáviděla.
Stokrát denně se viděla v zrcadlech, okýnkách aut nebo výlohách a čím dál víc nemohla snést ten pohled. Snažila se urputně na sobě hledat pozitiva, aspoň malá, která by ji zlepšila den, aby našla sebelásku, ale bylo to marné, nebyla toho schopná. Špatně střižená ofina, velké břicho, moc velký kabát a ty strašné obnošené boty – to ji vždycky uzemnilo.
Nechtěla jít domů. Stejná místa, stejní lidé, stejné situace, stejná jídla, všechno na ni najednou padalo, nechtěla už být součástí toho všeho. Ale zároveň nechtěla a nemohla být sama, nemohla jen tak stát. Nejraději by se rozběhla někomu do náruče a byla hýčkána, utěšována, milována. Ano, to Alice potřebovala, potřebovala běžet. Rychle. Někam pryč.


ainomirtti/flick.com

A tak běžela. Rozběhla, co ji ty blbé boty dovolily, běžela. Nemyslela na dech, nemyslela na nic. Vítr ji řezal do obličeje, pláč ustal, slzy uschly na tváři. Běžela, už skoro nemohla, ale běžela a nikdo ji nezastavoval. Nikdo ji neříkal: „Alice stůj!“, a tak pořád nezastavovala.
Pád byl nevyhnutelný. Ležela na zemi, jakoby si dobrovolně lehla. Nevstávala, necítila sílu ani potřebu vstávat. Jen se tak koukala a nevěděla, co znamená.
Byla to ta chvíle, kterou zažívá někdy každý - chtěla vědět, kolik lidí by zasáhlo, kdyby zemřela. Kdo by opravdu truchlil, komu by naopak došlo, že ji k životu nepotřebuje. Zároveň věděla, jak jsou tyhle představy absurdní, jak je lítostivá a trapná.
Zvedla se a šla si koupit boty. Nemohla už vydržet bolest svých pat, odporný vzhled svých bot, svoji ošuntělost.
V nejvyšší fázi osamocení procházela gigantickým obchodním centrem a hledala obchod s botami. V prvním obchodě se jí žádné nezamlouvaly. V druhém jí jedny padly do oka. Neprohlížela si je důkladně, jen na něj mrkla, nebyly nejkvalitnější, ale jiné si dovolit nemohla. Zaplatila a vyšla z obchodu.
Najednou jí projel pocit, že udělala hloupost. Nemůže si přece ty boty vzít, když si je ani nevyzkoušela, nemůže si jen tak koupit boty, když si to ani pořádně nerozmyslela.
„Já vím, že to bude znít divné, ale mohla bych je vrátit?“ řekla prodavačce. Ta se zatvářila nechápavě. Alice nemohla ovládat mimiku, byla jako ochromená, a tak jen několikrát rychle zamrkala a dívala se na pult. Prodavačka se zatvářila ustaraně i vyděšeně, jakoby chtěla volat ochranku i sanitku zároveň a řekla, že peníze nevracejí.
Alice neprotestovala, neoháněla se zákonem, že do třiceti dnů může vrátit zboží bez udání důvodu, neměla sílu.
Odešla na toalety. Sedla si na zem v kabince, a jelikož u hlavy měla záchod, tak se do něj rovnou vyzvracela. Potichu a diskrétně. Sundala si své rozpadající se boty a nasadila nové kožené. Zavázala je a opřela se nohama o zeď, aby na ně lépe viděla.
Byly docela hezké. Ne tak hezké, jak by si přestavovala, ani tak kvalitní, ale byly hezké. Byly jako její život. Docela hezký, ale ne takový, jaký by si přála. Obojí už nelze vrátit. Nezbývá než se smířit, přijmout, naučit se žít. S botami i životem.

Žádné komentáře:

Okomentovat