Hovno, nemusim!

Žijeme prej v době, kdy můžeme bejt děsně v poho, protože prostě a jednoduše si můžeme dělat, co chceme. Můžeme jet v létě do Itálie a ne jenom do Bulharska, můžeme veřejně říct, že politika je svinstvo a ty kreatury v ní jakbysmet. Žijeme v kapitalismu, demokracii... "HOVNO!!"

Hovno vláda hovno demokracie a hovno svoboda
hovno skvělá hospodářská prosperita národa
hovno mír a hovno práce
hovno sranda bez legrace...(Egon Bondy)

Vono to totiž tak růžový není. Protože mezi těmi řečmi o svobodě slova nějak zapomínáme, že stejně pořád jenom posloucháme, co musíme! Jenom nám to zaobalili do slov jako měli byste, bylo by dobré a vhodné, dobrovolně povinné a podobný diplomatický manipulativní kecy...může se vám to nelíbit, můžete na to nadávat, můžete se bouřit a dlouze o tom diskutovat, ale MUSÍTE to udělat...a když ne, tak jste za blbce a toho, kdo si neváží svobody, co nám chartisti vycinkali...ale to by ještě šlo, co je mi do toho, co si kdo myslí, ale legrace končí do tý doby, než začnete bejt slyšet, do tý doby, než byste mohli někoho přesvědčit, aby začal konečně myslet tím, co nosí na krku! Hm, pěkná svoboda.

flick.com/gregwestfall

Připadám si vyčerpaná z toho, jak mi někdo říká pořád a neustále, co MUSÍM a NESMÍM. Protože většina věcí, co musím dělat, totiž postrádá smysl. Ať je to byrokracie na úřadech nebo hodina matiky. Možná ty věci smysl mají, ale nikdo je nechce vysvětlovat. Nebo to spíš neumí anebo i on v nich hledá smysl? Těžko říct, těžko chápat, nelze se smířit...

Samozřejmě, nějaký řád musí být, anarchie asi není dobrý způsob (ne)vlády, ale mě by zajímalo, jak někdo nabude pocitu, že on něco určuje, že má právo říkat, co se smí a nesmí, že má právo sám sebe zvolit do pozice vedoucího. Ať se to týká, politiky, módy, práv zvířat nebo životního stylu. Vždycky se najde někdo, kdo řekne, že tohle teda NE! (gayové,vegani, ženský v puntíkatých sukních...) a lidi se chytnou a podvolí se. Někteří lidé si řeknou, že nic nezmění, když řeknou ne, někteří lidé se začnou taky drát na pozice vedoucího, aby mohl šikanovat ty pod sebou, protože, když můžou ty druhý...a někteří jsou absolutně apatičtí.

A pak člověku dojde, že asi v podstatě nezáleží na tom, v jakém systému žijeme nebo tedy u nás spíš - jak ho nazýváme, ale záleží na lidech, jenom a jenom na lidech! Kteří zřejmě nechtějí být lepší, kteří nechtějí lásku a pravdu, jenom se jí ohání, ale touží po moci, penězích, po pomíjívých věcech a jsou sobci...a nejvíc jsou to takoví lidé, kteří neustále někoho kritizují, umravňují, protože to je zas o tý huse, co kejhá...

A když takhle hudruju, tak se často zastavím a říkám si, proč nad tím přemýšlím, proč to řeším, když to nevyřeším, proč mě to trápí, když si taky můžu říct, že na to kašlu, proč jsem s tim otravná! A pak mi dojde, že bych si nemohla vážit sama sebe, kdybych občas neřekla nahlas (nebo na kopci nad vesnicí): "Hovno, nemusim!" A hned je mi líp...