Klub optimistů, šťastný prášek a dobré skutky

Můj život se dělí na fáze. O fázi rozhoduje obligátně počasí, rodinný stav, rozmary školních div a divů, moje vnitřní roz (po) ložení. 

Teď mám období courání, nicnechápání, pošmournejch rán. Nepíšu si zápisky ve škole, pořád se divim, že jsme měli mít něco umět nebo udělat, nemůžu se zajet, všude kolem mě i ve mně je bordel a nějak s tím nejde hnout. 

V obyčejnosti života a rutiny života ale vždycky přichází věci, které jaksi zapadnou do života jako poslední střep z před tejdnem rozflákaný vázy, což (si až říkám) snad už nemůže být náhoda.

Poslední tři týdny čtu knížku. Je jedna z těch knížek "couraček".Váží asi půl kila a má asi 565 stránek - Klub nenapravitelných optimistů. 

flickr.com/drip&ju

Chystala jsem se na ní kolik měsíců a přesně mi přinesla to, co jsem čekala. Zastavil se s ní čas, přestože čas plyne dál - v životě i knize, ale cítím ten zvláštní náboj dlouhodobosti, žádná extáze, žádné emoční rychlokvašky. Courá se se mnou po kavárnách, po vlacích, mezi hodinami ve škole a pořád jsou tam další a další stránky...

Kniha o životě za železnou oponou z obou stran, politická, lidská a společenská sonda. Tahle kniha je plná, přestože je to taková ta knížka, jak, když se vás někdo zeptá o čem je, tak nemůže odpovědět - o všem a o ničem. Jako život sám.

Do notesu jsem si zapsala:

"Nejdůležitější na zemi zaslíbené není země sama, ale její příslib." (KNO, str. 314)

" ...protože láska, ta pravá, je věcí intelektu."

Patřím (zřejmě) mezi zvláštní druh lidí, který u mí číst knihy při poslechu hudby. A tak se mi v období šourání vždycky vyrojí i podobně naladěné písně. Když jsem až k padnutí omlela Angus and Julia Stone a Calm Season, tak nezbývalo, než čekat na novou nálož.

Přišla. Jemná, melancholická, výmluvná a tak úžasně nejasně jasná. ♥ 

Možná kdyby člověk neudělal něco pro druhé, tak by se utopil v sebestřednosti a sebelítosti. 

Když jednou měl vlak zpoždění třicet minut a další přípoj do zapadákova, kde bydlím, nejel a já jsem ke svému velkému štěstí nakonec sehnala odvoz, tak mě nakonec napadla šlechetná myšlenka, že zachráním ty dva nešťastníky, co tam čekali se mnou na vlak, který by přijel za tři vzácný hodiny. Jo, byl to fakt dobrej pocit někomu nezištně pomoct a trochu se probrat z tý svý egocentrický diskotéky.

Nepochybuju, že v každým z nás je kousek hrdiny a mě fakt dlouho chyběl ten chvilkovej pocit, že jsem Superman!

PS: Díky všem svým Supermanům mých ucouraných a zakaboněných dnů ♥