Ale už když jsem si přetahovala přes hlavu ten svetr a velmi správně tušila, že na ten vlak zase poběžím jak pitomec, tak jsem věděla, že je to vlastně děsně super. Teda ne, že by mě zrovna dvakrát těšilo hned "po ránu" běžet nebo se nestihnout nalíčit, ale vždycky, když něco vyjede mimo plán a člověk musí improvizovat, tak v tu chvíli cítím, že konečně zas žiju - použiju mozek a něco vymyslím, má to díry a většinou je to tak idiotský, že bych možná radši měla sedět doma, ale má to grády!
 |
| http://laurenconrad.com/ |
A když si takhle vyjdu v teplákách a bobkem (jako z vlasů) na hlavě v sešmandanejch botách, za který by mě ortoped asi poslal do..., tak si do uší pustim nějakou děsně povzbuzující píseň s rytmem, co strhne k tančení a představování, že jsem ve filmu Sofie Coppoli a cejtim ten pulzující rozmanitej svět. Já stojím v něm, jsem jeho součástí a v tom svým červeným svetru s norským vzorem do něj vlastně zapadám a nezapadám zároveň. Uvědomuju si, jak je život plnej protikladů a oxymorónů a nikdo není černobílej. Jak je život tim děsně stylovej.
Přestože se móda mění každou chvíli a každou chvíli frčí něco jiného, tak ta stylovost zůstavá - jen není konstantní, pořád se vyvíjí. A je tak nějak ve všem. Nejenom v nově opravených domech a krásných kavárnách a teď i po ulicích plnejch světýlek za okny, v oknech, před okny a kdoví ještě, ale i v oprýskaném karlovarském nádraží, v lavičkách počmáranejch od pánů writerů, ve frontě v Globusu (ano, tam se hledá hůř, ale je tam...). Protože i "hnusný" místa jsou vlastně srdcovka, už jsme si na ně zvykli, už se staly stálicí a když se změní, tak je to vlastně tak trochu zrada. Vážně - v učebně češtiny tabuli, která byla taky tak hezky "hnusná" - skoro se na ní nedalo psát a přečíst to kostrbaté písmo se dalo jen s desetivteřinovým mhouřením očí, vyměnili za novou čistou hladkou tabuli. Na jednu stranu samozřejmě - wow nová tabule, ale na druhou - kde je ta stařenka? Kouzlo už vyprchalo, jak pára nad hrncem.
Myslím, že všichni jsme součástí něčeho kouzelného a naše životy jsou stvořeny z maličkostí - ano, i to už je fráze, asi proto se přikloním k upřesnění - život je tvořen blbostmi, kravinami, až bych se nebála říct píčovinami, protože to uvědomění, že žijeme, dýcháme, že jsme vlastně šťastní, i když jsme si před chvíli připadali absolutně na dně, přichází v idiotských chvílích na popud zvláštních okolností.
Proto přichází rady alá Žena a život: Užívejme si víc, buďme víc spontánní v hloupých chvilkách, buďme více obyčejní, lidští, zamilovaní, vyjadřujme častěji lásku, poslouchejme víc hudbu, stůjme si víc za svými názory a buďme otevření všemu, co nám život nabízí, nebojme se dělat chyby, které nás posouvají dál, pijme více víno, nechoďme tak pozdě spát a nepijme svařák, když máme jít za deset minut do autoškoly...
♥ KRÁSNÝ KONEC ROKU ♥ BUĎTE ŠŤASTNÍ!
Žádné komentáře:
Okomentovat