Básničky jsou kůl!

Když jsem před rokem jenom slyšela o Máchovi, Erbenovi nebo Wolkerovi, tak jsem věděla, že pro mě nastane, nehledě na máj či kytici, těžká hodina.
Jenomže to bych nesměla jet loni na festival poezie Wolkrův Prostějov a nepracovat asi týden velmi intenzivně s poezií a najít úžasné autory, co mají glanc, švih i grády, co nemusí psát jenom dlouhé ukňourané balady nebo sonety (i když i ty mají cosi do sebe). A že jich je! Navíc jsem také měla možnost vidět pár naprosto bravurních divadelních představení, jejichž inspirací či předlohou byly samosebou opět básně.

Takže teďkonc hltám kdejaké básnické sbírky a sbírečky, hledám, co je mi nejvíce blízko a strašně si to užívám, protože na knihách je úžasné, jak každý čtenář "objevuje svou Ameriku" s každou další knihou. Já jsem objevila kouzlo, které pro mě poezie má - smysl pro detail a vystihnutí situace pár slovy, které mají svůj lad a sklad. Není to čtení do autobusu ani v čekárně u doktora. Skrývá v sobě určitou intimitu, byť je třeba vtipná, která má chuť být schovaná a zároveň povědět vše, proto se zdá zprvu nepochopitelná. Hledá si svůj koutek, kde by mohla být přečtena, vstřebána (protože pochopena být asi nikdy zcela nemůže). Je úžasná, jak přináší okamžiky prozření i jakéhosi pohlazení duše... slovy. Člověk by ani neřekl, co dokáže vzbudit pár písmen na papíře v lidském mozku, v celém jeho bytí. Je to příjemné, je to zvláštně perfektní a má to šmrnc. A pak že básničky nejsou kůl!

Tak třeba:

OŽRALÁ PRAHA- Egon Bondy
Tklivý v sprostých slovech, bláznivý v každodennosti, snílek, co vás vytrhne z reality, ale zároveň pocítíte její hrubost, budete se v ní plácat, ale úplně v jiné dimenzi.
Bondy rozhodně není na blogu posledně, je to taková poetická extáze, má tolik tváří, kolik jen potřebujete, zároveň je osobitý, nezaměnitelný.

"S něžnou opatrností prdím,  

abych se neposral."

SMUTÉNKA - Jan Skácel
Nemusíte pochopit nic, stačí se nechat unést verši, výběrem slov. Nechat se fascinovat. To teda Skácel umí. Miláček romantiků políbených poezií. On je takový ta jemná ruka, co pohladí před spaním.

"Večer  

Na malinovém nebi
rozpouští se den.
Za zídkou z cihel
omamně voní bezy.
Je slyšet každý list. Bez hnutí vrůstá
kaštan do noci.
V kamenech šplíchá tma."

NEUMÍM TANČIT PO ŠPIČKÁCH - Emily Dickinson
Když čtete její texty, tak vůbec nechápete, že tahle žena žila v 19. století! Pokud nadčasovost hledá jméno, pak navrhuji - Emily Dickinson. 

"...že kdybych znala balet, 

z víru mých piruet

primabalerina zešílí

 a sboru ztuhne krev..."

BOHÉM - František Gellner
To je přesně typ umělce, jak ho jednou milujete, jindy byste mu pleskli, ale v podstatě hltáte všechno, co stvoří. Sarkasmus, realismus, bohémství, všechno se proplétá ve výjimečné počiny!

"Má milá rozmilá, neplakej!

Život už není jinakej.

Dnes buďme ještě veselí

na naší bílé posteli!

Zejtra, co zejtra?

Kdožpak ví.

Zejtra si lehnem do rakví." (Po nás ať přijde potopa)

V NIZOZEMSKU UŽ ŽÍT NECHCI - Veronika Havlíková
Sbírka nizozemských básní všeho druhu je absolutní pecka z hlediska rafinovaného humoru. Člověk by to do těch chrochtalů ani neřekl.

"...Pokud si člověk svléká vlastní kalhoty,

 má tu výhodu,

že při tom může být sám.

Pokud svléká

taktéž kalhoty

někoho jiného,

tak u toho jsou přinejmenším dva.

Lze si

v takovém případě

také svlékat kalhoty navzájem(dualismus)..." (Gerrit Krol - O svlékání kalhot)

VITA HORRIBLIS - Fanda Pánek
U básní Fandy Pánka se hodí říct, že se s tím fakt nesere a jestli se někdy doopravdy hodí o někom říct - co na srdci to na jazyku- tak rozhodně u něj.
Až si říkám, že ukázka by byla zavádějící...



A nakonec malá ochutnávka od Antonína Sovy oblečená do trochu ulítlého kabátku:

PS: Buďte kůl!
PSS: Jako Kaktus...