Sólo Divočina

Když se rozhodnete jít sami do kina, tak to vždycky způsobuje polemiku lidí ve vašem okolí, kteří si nejčastěji myslí, že:

• Máte tajné rande
• Jdete na tak blbej film, že s vámi nikdo jít nechtěl
• Nemáte s kým jít
• Jste asociál

Vysvětlit některým jedincům, že si prostě chcete SAMI sednout do kina, SAMI se koukat na film, a pak SAMI jet domů je nejspíš nadlidský úkol. Ale já jsem zastánce toho, že u některých věci (a nemusí to být zrovna návštěva kina) má být člověk sám, ačkoli mnohokrát je to záležitost party lidí nebo aspoň dvojice. 

Jak dobře sledujete, tak mě ještě nepřešla tahle vlna samotářství. Naopak. Poslední týdny samotu potřebuji mnohem víc, než kdykoli dřív. Jenomže asi v úplně jiný formě než dřív...Pochopila jsem to teď v neděli, když jsem byla na filmu Divočina. Tak nějak jsem tušila, že to se mnou něco udělá, a tak jsem šla sama teda sama.

Koupila si malinovou Fantu, pizzový brambůrky a sedla si přesně doprostřed kina. A dívala se na příběh ženy, která se rozhodla všechny svoje chyby, hříchy a mylná rozhodnutí doslova vychodit a vydala se na túru dlouhou 1770 km. Očistec. Film podle skutečné události.

Já jsem ani nemohla spát z toho silného příběhu, pořád se mi to promítalo v hlavě, všechny flashbacky a písničky (no, musí se to vidět, že jo...) a musela si hned druhý den koupit i knihu a to já takhle nezřízeně nedělám...Dlouho mě nic tak nezasáhlo.

Měla jsem chuť místo toho, abych jela po kině domů, někde natankovat plnou nádrž a jet někam strašně daleko, nakoupit si celou horskou výbavu a vylézt minimálně Mont Everest. Což jsem (bohužel) nakonec (zatím) neudělala.

Ale aspoň jsem si definovala tu svojí potřebu samoty, začala jsem ji vnímat jinak, už ne tak jaksi "demonstrativně"...nevím, jak ideálně to popsat, ale nejspíš chci říct, že všude čteme (a třebas i píšeme, že jo...), že chceme poznat sami sebe, mít čas na sebe a získat sebeuvědomění, ale chceme to udělat co nejrychleji, aby to co nejdřív skončilo, odžít si to....abychom se jako dali dohromady a mohli fungovat dál jako předtím, možná s pár změnami, které nám dělají život příjemnější, ale v podstatě jako bychom tím časem se sebou ztratili čas s lidmi. Když to řeknu jinak, tak po tom dni o samotě pro jistotu dáme fotku na Facebook, aby všichni věděli o naší existenci a možná i trochu záviděli, jak my to umíme - být sami. Ale to je jenom taková pseudosamota. Aspoň já to tak cítím...všechny ty fotky, komentáře, statusy...to všechno v sobě nese chuť po tom, "aby všichni věděli, že"... A najednou zjišťuju, jak mi to připadá strašně povrchní, jak tohle nestačí...

Chtěla bych být sama, protože chci žít nějakou chvíli o samotě a nechat si ty chvíle pro sebe. Nechtít prožít něco, abych to mohla vykvákat kamarádkám u kafe nebo psát do blogů...umět zažívat něco jenom kvůli sobě! Člověk by řekl, že je to jednoduché, protože všichni jsme v podstatě sobci, ale je to těžké, protože máme ego a chceme ho načechrat, chceme pochvaly, nechceme cítit marnost ve světě, kde se od nás neustále něco očekává. A i my očekáváme něco od sebe, i když jsou to jen hlouposti, které bychom si mohli odpustit.

Třeba teď koukám už týdny na kupičku knížek z knihovny a prostě se neumím vzmužit a jít ty nepřečtené knihy vrátit do knihovny a přiznat si, že teď fakt nemám náladu, sílu ani nic je číst. Protože mám pocit, že by to znamenalo něco zásadního - třeba, že nepřečtu 5 knih za měsíc, což jsem ten minulý stihla! No tragédie přece, nemyslíte?!...

No, takže těchto debilních sebemrskačských praktik se ještě musím zbavit, protože to, že nepřečtu Hrabala s Moraviou ze mě debila nedělá, spíš to, že za každou cenu bych je chtěla odškrtnout na seznamu - Chci si přečíst a chlubit se s tim na Databázi knih...achjo...jak uboze to zní.

Ale abych uboze nekončila, tak tady máte nový song od Selah Sue a s příznačným názvem Alone...

BUĎTE RÁDI ♥ALONE♥!

PS: Selah má boží overal!...a vlasy...

PSS: Vůbec ona je celá boží!

PSSS: Zas je to nějaký děsně dlouhý a to vždycky nevim, co psát...

PSSSS: Tak pa...