V očekávání

Od začátku čtvrťáku mám pocit, že tzv. šlapu vodu, nikam se neposouvám. Samozřejmě ne doslova, pořád někam courám. Jenomže neustále na těch samejch místech. Nic se nemění, všechno je konstantní. Ty samý stěny, chodby, jídla, lidi a já mezitím pořád jiná, na něco čekám, co bude dál...

Ale mně už (doprdele) bude dvacet a mě nebaví čekat na maturitu, na přijímačky na vysokou, na výsledky z vysoký! Na to až se konečně dozvím, jak mě tenhle systém zaškatulkoval, do jaký brázdy mě touží nacpat, abych už mohla jít dál!
Osobně bych měla bych docela dost dobrých představ do budoucna, který by vystačily minimálně na pět životů. Ale jak je nám známo, máme jen jeden a já furt čekám a očekávám, co bude to pravý...

Jistě, člověk si ráda v sebelítosti a strachu občas promítá i ty ne příliš šťastné konce, ale většinu času mu stejně zabere malování vzdušnejch zámků, zosnování plánu A. Všichni máme sny (což je dobře) a hodně času nám zabere jejich konstrukce, ale ony sny nás umí dobře pohltit a kolikrát i požrat. 
Těžko se hledá hranice, kde se  svými sny skončit, aby to nepřešlo do patologickýho jevu, ale připadá mi to jako strašně důležitý.

http://sayeeun.tumblr.com/page/6

Všichni bychom někdy chtěli, aby už zejtra přišlo v našich životech to velký, co změní minimálně naší existenci, ta první položka v našem wishlistu, ale v tom je asi ten problém - Ne vše, co si přeješ, je pro tebe dobré... 
Někdy se načapu...občas si něco přeju, v něco doufám a v určité fázi té touhy mi dojde, že to přání "není moje". Jo, přeju si ho já a je to třebas i hezký přání, naplňující, úžasný, ale pro někoho jinýho. Někoho, kým si přála i být, ale nejsem to já. A to pak přijde ta chvíle, kdy konečně přestanu držkovat, bořím vzdušné zámky, co mi nepatří a s pokorou se těším, co mi přinese čas.
Člověka totiž nejen strašně omezí tohle "jetí podle plánu", protože kolikrát od sebe odkopává dobrý příležitosti, ale navíc ho taky mnohokrát zklame, jak jsou konce jiný.
Takže mi z toho vyplývá, že být otevřený tomu, co se v životě naskytne, je nejlepší způsob jak překonat očekávání. Svoje i cizí. Protože co si budeme vyprávět, mnoho lidí od nás něco očekává. Kolikrát jsou to kraviny, který bychom ani ve snu neměli v úmyslu plnit, jindy se střetnou s těmi našimi a to v nás rozproudí zodpovědnost, jasnou cestu, ale může to být jenom klam. Všechno se může ještě tisíckrát změnit, včetně nás. 
A proto bychom se neměli nechat převálcovat zklamáním, spíše bychom údajný neúspěch měli brát jako překvapení, novinku, co přišla a to, jak jí využijeme, už je na nás.

Ta nevypočitatelnost života je úžasná, svobodná. Očekávání ji omezují, škatulkují, berou jí ten nekonečný zábavný rozměr.


Tak ať je vás život minimálně Evergreen!! ♥

Ps: Pokud vás jako první napadlo, že jsem těhotná, tak...
Pss: ...nejsem...
Psss:...ale bod za fantazii! ♥