Co jsem zase utopila

Počítač je pod vodou,
copak se mnou provedou
všichni moji čtenáři, 
co maj mě tak děsně rádi? aneb lichotivá báseň nad mým neštěstím...


Píšu, píšu a divoce píšu svoje zážitky z Prostějova a najednou mi spadne váza s gerberama na notebook. Samozřejmě to byly gerbery živý, takže v počítači je teď takový malý rybník.

Proto jsem tak dlouho nepsala.

A z čeho teď píšu? Mám nový Macbook za 25 000,- a sedím na terase se džbánkem vychlazené zázvorové limonády.  

KECÁM!

Jak jinak. 

flickr.com

Sedím v hnusný krajský knihovně a píšu jako zjednaná už třetí článek. Ne, že by mi to nějak extrémně šlo, ale co zbejvá, když se počítač rozhodl, že s vodou v písmenkách nepojede.
Není to můj první vodní úraz. Letos (teda vloni, ale jako tenhle školní rok podle školy) tři dny před Vánocema jsem se koupala a položila mobil na ručník, protože mi volala M., říkala jsem si, že se s ním nic nestane, jsou Vánoce, že jo… No, roční období na katastrofy neplatí, takže jsem se prostě šla utřít, mobil udělal minimálně pět salt a žuchnul do vany. Ještěže ale nakonec byly ty Vánoce a měly na mobil slevy…

A to jsou ty důvody, proč se mi naši odmalička smějou, že jsem , jak oni říkají, švidravá. Což v praxi znamená – jednu vylil, druhou vypil. Prostě mi všechno padá z rukou (mám je teda malý jako desetiletá, ale prej to je jen výmluva), všechno rozleju, zničím, roztrhnu. Jsem prostě jelito.

Ale snažím se.
  
Ale občas pochybuji o tom, že mi měli dávat ten řidičák... Třeba dneska, když jsem měla nacouvat podélně mezi dvě auta. Třikrát jsem to místo objížděla, protože to bylo v jednosměrce a za mnou neustále někdo lozil, no a stejně jsem tam radši nezaparkovala. Blbej den.

Ovšem abychom se vrátili k meritu věci (to zní dobře, co?) tak ve vzduchu visí filosofická otázka - kdy budu mít zase notebook?

Nevím.

Na jednu stranu je to děsný, jsem na něm závislá, přiznávám, na druhou, kterou v rámci zachování zdravýho rozumu a snažení se o pozitivismus na tomhle blogu musím vidět, je to docela prima. 
Utápím svoje svoje pochybnosti, že bez některejch věcí žít nedá. Koupila jsem si totiž dvd zase po sto letech a koukala na film. Pustila si opravdový cédéčko v opravdový hifivěži. Začala číst fakt ve velkým. Najednou je nějak čas, víc času. 

A taky mi došlo v praxi, protože teoreticky jsem si to pořád vědoma byla, že jak je všechno furt kompaktní a 2 in1 a podobně, ztrácí se ty maličkosti a rituály, věnování se jen jedný věci – pustit si rádio, film, číst si, psát, číst noviny. Člověk to na počítači všechno pustí, ale nic si neužívá. Je to jedna motanice. Možná je to s tou motanicí o trochu jednoduší, ale zase když se do toho člověk zamotá, tak se z toho těžko vymotává.

Jako já.

PS: Ať se ve vodě koupete jenom vy a ne vaše technický vymoženosti...
PSS: ...i když...