Vlastní svět

Dřív jsem pět kilometrů uběhla jako když hvízdne a ještě večer si mohla dát repete, teď dám sotva tři a to ještě s pěti přestávkami. A takhle je to v životě se vším, v  jednu chvíli máme určité jistoty, které jsme si vydobyly, ale nikdy si nemůžeme říct, že to takhle stačí, protože pak přijde chvíle, kdy je náhle všechno jinak a musíme začít znovu.

Je mnoho věcí, které můžeme mít rádi, míst, kde se cítíme krásně, lidí, které milujeme, ale vždycky jsme na světě sami. Se svým tělem a svými myšlenkami. Nic jiného nemáme. Všechny majetky, místa, lidé mohou z našeho života odejít. Máme jen svůj vlastní svět, který musíme budovat v sobě samých. Nebýt závislí na věcech, lidech, penězích. Brát za stejnou posvátnost to, když my někomu vstupujeme do života i to, když do našeho světa vstupuje někdo další.

topdesigns

Sedím v brněnském bytě a nemám vůbec šajna, co bude s mým životem. Vlastně všechno, co znám, je na druhé straně republiky a stýská se mi po tom, i když od patnácti jsem si nepřála nic jiného, než vypadnout. Zjišťuji, že nejsem taková nezávislá drsňačka, jak jsem doufala. Ale je to vlastně úplně normální, když se najednou z ničeho nic z místa, kde jste žili dvacet let, přemístíte jinam, takže chci být optimista a ještě navíc trpělivý, ale jde to těžko. Jenže musí to jít, nějak. I na sv. Václava.






A na sv. Václava co jiného než chorál Káči Winterové

PS: Ovesnou kaši nechci už ani vidět po třech dnech, kdy byla moje snídaně, oběd, večeře
PSS: Mám chuť na kuře...
PSSS: ...od maminky