Moravský nářez

Už je to víc než týden, co jsem se přestěhovala do Brna. Když jsem si měla vybírat mezi ním a Prahou vyhrála Morava, protože ve mně vždycky vyhrávají pocity. Kdežto v Praze mám vždycky ten pocit takový, že občané hlavního města trénují na olympiádu v rychlochůzi a mají vysokou školu ignorace, tak Morava to je kroj, slivka, dechovka a pohodička. Jenže po pár dnech v Brně mi muselo samozřejmě a jistě dojít, že Brno je skoro jako Praha. Chybí jenom metro a "Helééé tramvaj jedééé". Že jste na Moravě mi prostě dojde jenom když na mě někdo promluví, což se mi zatím moc nestává. Kolikrát řeknu za den třikrát dobrý den a jednou kuřecí kebab, prosím. Anebo když vyjedu za město, což se mi stává ještě méně často.
Ale to jsou ty začátky. Hledám práci, dobré kavárny, restaurace, sekáče, knihovny (kdybych ještě někdy nadávala na karlovarskou knihovnu, dejte mi facku - je dokonalá!!!), divadla, galerie... Moje současná statistika:

• tři uchvacující naprosto výborné výstavy - Budoucnost tradice, Zastihla je noc, Finále ceny Jindřicha Chalupeckého!!
• úžasný ubrus s moravským vzorem ze sekáče
• 2 kartičky do knihoven, které jsou...divný, ale tak aspoň něco
• 2 výborné obědy v Ikee
• objevení Kina Art

Ale nevzdávám se a pozitivního bude zase za týden mnohem víc. Doufám.

Tak tohle je Brno!

Ale abych se dostala vlastně k tomu hlavnímu, proč v Brně teď bydlím, tak je tu moje škola. Jelikož neumím číst, což určitě proberu někdy v dalších článcích nebo příspěvcích, tak jsem na kombinovaném čili dálkovém studiu a chodím do školy dva dny v měsíci. Když jsem se to dozvěděla, myslela jsem si, že mě klepne, pak jsem cítila omamující pocit svobody, teď jsem po první návštěvě školy zase spíše v háji zeleným, ale snad se to dá ustát. 
Když mám teď na papíře napsané všechny úkoly, které musím do dvou týdnů odeslat, tak mi připadá, že to budu muset sekat jako Baťa cvičky, což moc neumím, ale ještě jsem ani pořádně nezačala, takže se nechci hroutit, že moc nechápu zadání předmětu Úvod do komunikačních a mediálních studií. A určitě už se nechci hroutit z toho, že jsem měla dělat něco jiného, hlásit se jinam, vykašlat se na to. 
Protože teď je to takhle a má to bezpochyby svůj důvod, i když poslouchám teď nejradši tuto písničku:

PS: Uvidíme, co bude dál.
PSS: Magická formule, která něco slibuje, ale nevíme co.
PSSS: Možná taky nic.
PSSSS: Uvidíme.