Pray for love

Měla jsem šílenou noc, nemohla jsem vůbec usnout, měla jsem šílenou tíseň a bláznivé sny. A najednou bylo ráno a já četla o těch strašných činech, které se staly ve Francii. Deja vu. Vzpomněla jsem si na 11. září i na Madrid 2004. Bezmoc, lítost a strach. 

Měla jsem odevzdat nějaký úkol do školy a došlo mi, jak je to hrozně zbytečné, k ničemu, když někde umírají stovky lidí. Vlastně vždycky, když se stane něco takhle hrozného, tak si říkám - Jak to, že se svět nezastavil? Jak to, že žijeme dál a všechno proudí pořád stejně? Jak to, že jsme se nezastavili v hodinách ticha, nestojíme jako solné sloupy a nekajeme se? 

Lidi pijí svatomartinské víno a jedí klobásy na brněnským náměstí úplně stejně jako včera a jen tak mimochodem prohodí - to je hrůza, co se děje v Paříži (což mi připomíná Bridget a její hrůzu v Čečensku, která je Danielovi úplně u prdele...). Kdežto já mám chuť řvát v autobuse, strašně nahlas brečet a přemýšlím jestli můžu být ještě někdy v tomhle světě šťastná, když se děje tohle, tak někdo kouká na Kvitovou jak drnká do míče - ovšem obojí je stejně sobecké, stejně lidské. A ať já se zhroutím jak chci a někomu je to volné jak chce, nic se nezmění. Mrtví zůstanou mrtví, bolest zůstane bolestí. Strašné. Ale my musíme žít.

Robert Huffstutter

Musíme žít jak nejlépe to jde, společně s modlitbou je to to jediné, co mi dovoluje se dneska nadechnout. Ale nemodlím se jen za Paříž, to je totiž jen důsledek zloby a nenávisti, ale modlím se za lásku. Modlím se za lásku, aby v nás kvetla, protože ta všechno tvoří. Neustále mě zaráží, jak snadno podléháme nenávisti. 

Modleme se za lásku, která je to jediné, co doopravdy potřebujeme. Modleme se za lásku, aby byla pořád v nás.Abychom se i navzdory všemu mohli radovat.