Předevčírem jsem otevírala svůj notebook a on se mi začal aktualizovat. Nemám to ráda, ale vím, že když jsem tak nezodpovědná a vypínám ho maximálně jednou za pět dní, tak prostě potřebuje novej příval informací.
Trvalo to neskutečně dlouho, vždycky se zasekl - na prvním procentu, na patnáctém a nejdéle na dvacátém čtvrtém. Stihla jsem si na dvacet čtyřce vyčistit zuby i mezizubní prostory, nasnídat se, napsat to-do list a zamést celý pokoj. Ale ono pořád 24%. Říkala jsem, že asi sekl, že bych ho měla vypnout a holt znovu zapnout, aby to mohlo začít všechno od znovu. Ale když jsem se už chystala, tak mi došlo, že to jsem celá já...
Nejenom, že si připadám zaseknutá, i když nevím jestli zrovna na jakém procentu, ale hlavně vždycky místo toho, abych vydržela - začnu restartovat. Jsem jako malé dítě, které neposedí, u ničeho nevydrží, chce všechno hned. A když jsem s touhle myšlenkou skončila, tak naskočilo samozřejmě nové procento, hromada dalších, pak se to znovu zaseklo a já zase měla nutkání vypínat, jako kdybych se dostatečně s dvacet čtyřkou nepoučila.
Tohle malé dítě v sobě objevuju poměrně často. Někdy jsou to prima situace - tancování na veřejnosti, plácání až nepřiměřeně upřímných blábolů, usmívání se na cizí lidi, sahání na lidi (to už ne na cizí a ne šahání nějaký divný, ale prostě obímačka a tak). Ale pak jsou i věci, ve kterých vnitřní dítě není zrovna dobré probouzet. Třeba, když přemýšlím nad budoucnosti.
 |
| http://www.julieansiau.com/photographies/deco/ |
Od malička má člověk zažitou frázi - "Až já budu velká tak udělám všechno, co jsem si vysnila." Sice tuhle kouzelnou formuli už neříkám babičkám a máminým kamarádkám, ale stejně to v hlavně někde zabookované mám. Jenže, vážení, jsme u jádra - já už velká jsem. Ano, jednou budu starší, moudřejší a o spoustě věcí budu vědět mnohem víc než vím teď, ale na to nezáleží. Nikdy nebude lepší čas začít dělat všechno, co jsem si jako malá holčička, puberťačka, studentka vysnila, protože nikdo k vám nepřijde, nepostaví vás na startovní čáru a neřekne - "Tak, už si dostatečně dospělá, sečtělá, zodpovědná, uvědomělá a můžeš svůj život žít za 3, 2, 1...! " a nevystřelí z tý pistolky.
Jenže vono se to řekne a to mám jako sbalit batoh a jet na Island? Když se nad tím tak zamyslím (jako již tradičně první věta v úvahových slohovkách!), tak vlastně - proč ne? Pokud to vážně chci? Když to není, co můžu tzv. osrat a záleží mi na tom. Je jasný, že to nepůjde hned - třeba nebudu mít prachy anebo batoh, ale když směřuju, když za tím jdu a beru to jako touhu a nosím ji v hlavě - určitě se zúročí. Anebo mě to zavede do Maroka anebo na severní Moravu - kdoví, ale v tom to právě je.
A když se mám ještě vrátit k tomu dítěti, tak jsem nedávno četla absolutně skvělou knihu s dokonalým výmluvným názvem Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo a na to konto jsem chtěla napsat, že všechno, co si pamatujeme z dětství, tu svobodu a štěstí, že je sice opravdové, ale také v mlze nostalgie. A tam postupně bude všechno. I to, co se nám teď zdá neskutečně těžké jednou bude pravděpodobně v tomhle oparu krásy a bezstarostnosti. Jsme tak jednoduše nastaveni. Jen ve třech letech jsme neměli potřebu ani mozkovou kapacitu analyzovat existenční, citové nebo bůhví jaké další ještě problémy a v tom bychom si z dětství zase vzít příklad. A být občas nekonvenční, šťastní jen tak a s velkými sny, které budeme ale už žít. Já třeba píšu tu knížku.
Výborná píseň ♥
PS: Začala jsem běhat!!
PSS: Uvidíme, jak dlouho mně to vydrží...
PSSS: Snad aspoň do svatby, kde musim nějak vypadat, že jo?
Žádné komentáře:
Okomentovat