úterý 15. prosince 2015

(Vá)noční

                                                          Začíná to rumem                                                                                       
Rum, svíčky, skořice
těším se na vás velice
po celé dlouhé měsíce
tak vylezte z krabice
a zaujměte pozice.

Tyhle Vánoce jsou pro mě speciální v mnoha ohledech, ale někdy se člověk musí hlídat v tom, co vykecá, protože znáte to - o Vánocích nikdy nic není jen o nás, ale hlavní roli hrají spíše ti kolem. A zejména ti nejbližší, ty které bezpodmínečně milujete, jejichž těla byste bez toho iracionálního citu měli jako první vykuchaná a zavěšená na zdech domu. Ale pokud tedy pominu všechny inkriminující věci našeho rodu, tak je tu pár věcí, u kterých nebude vadit, když si to hrstka národa přečte.
Prodáváme náš dům, nádherný čtyřpatrový (já počítám odmala i přízemí, prostě je to taky patro a basta) dům, kde jsem prožila dětství, debilní pubertální výlevy a studentský léta. Léta jsem ten dům nenáviděla (puberťák, kterej bydlí za městem) - dojíždění vlakem s přestupem, kterej jezdí třikrát denně, kamarádi daleko, obchody daleko, všude samý lesy, ticho jak v hrobě, otravný sousedi - prostě vopruz. A pak se to najednou všechno změní a vy vyrostete a milujete chození po lesích, sekání zahrady, což dřív leda za úplatu, to ticho, jak je všechen ten rychlej svět daleko a vy můžete v neděli ráno sedět na verandě a pít kafe za doprovodu ptačího chorálu. Ale tohle všechno končí.

th.com



Upřímná

Kráska, kráska, kráska,
a princ, co je trochu rapl.

Láska, láska, láska
a taky ještě kapr.

Pohádky, pohádky, pohádky
a jeden večer bez hádky?









Domov? Místo, kde si na schodech nerozsvěcíte. 


Jsou to poslední Vánoce v našem domě. Pak už nikdy nic nebude naše. Všichni budeme mít jenom to svoje. To jsou přesně ty situace, do kterých nikdy nemůže dorůst, ve kterých budete vždycky dětmi. Nejhorší je, že si ani nemůžu říct, že je to nejlepší řešení, je to jenom řešení, které má ukázat, že jsme už příliš jiní, než jsme byli, že jsme už příliš daleko od sebe, abychom mohli být spolu. A to i když jsou Vánoce. Anebo právě proto.
Kdybych mohla ještě jednou zažít to nedělní ráno, když nás s bráchou budil smích rodičů (což nás zaručeně vždycky otrávilo), kdybychom mohli ještě jednou sedět společně v kuchyni a jíst vysočinu s taveným sýrem a zapíjet do černým čajem, do kterého se citrón přidával až když trochu vychladl, aby se neztratily vitamíny, mezi nohama se nám motal náš zrzavej perskej kocour, kdybych mohla ještě jednou s tátou tancovat v obýváku na Trezor jako Dušek s Holubovou, mamka by se tomu poťouchle smála a brácha nám říkal, že jsme trapáci, tak bych si to užila. Tak neskonale a se slzami v očích bych prožívala tu chvíli - nádhernou a upřímnou, přestože by za ní zase bylo tolik lží a smutku. Ale nejde to.
Některé věci se nás netýkají, přestože v nich lítáme až po uši. Pak musíme přijímat rozhodnutí druhých a snažit se to sám, ve vlastním životě, který se nás bezpochyby týká už stoprocentně, udělat jinak. Nejlíp jak budeme umět. A co se týká mě - ve společnosti s Bohem. 

A to je vlastně i celá podstata Vánoc- oslavovat Boha - mísit dojetí s radostí. 



♥ VESELÉ VÁNOCE VÁM VŠEM♥









Trhlá ale lidová


To mě děsně těší 
že už venku sněží.
Už ho spadlo moc a moc
snad bude padat celou noc.
Ale to byla asi morgana fata
na zemi zůstala jen vata.
(asi z Mikuláše)
To je teda smůla 
snad příští rok spadne fůra.
(toho sněhu)
Tak pojď a vem foťák
přijde vykrást trezor Goťák!















PS: Ze zásady- když nevím, co napsat, tak je to článek na tři strany.
PSS: Ale tak co už, psala jsem to ve tři ráno.

Žádné komentáře:

Okomentovat