Včera jsme si s M. v IKEA střihaly. Já jsem byla řízek a ona zeleninové kuličky. Nemohla jsem se totiž rozhodnou, co si dám, tak jsme daly kámen, nůžky, papír, abych konečně věděla, co polknu k véče. A ona vyhrála. Zeleninové kuličky s bramborem už na mě čekaly. Konečně. Jenomže já si stejně na konci té fronty, kdy se mě ten pán s bílou lodičkou na hlavě zeptal, co si dám, řekla, že řízek.
Dělám to takhle pořád.
Vždycky něco prohlásim jako hotovou věc, pak začnu pochybovat, zatáhnu do toho všechny blízké, neblízké i kolemjdoucí, pak se znovu tentokrát už definitivně rozhodnu a všichni zainteresovaní s tím počítají, a pak si nakonec stejně dám řízek.Takhle podivně já funguju a málokdo to dokáže rozšifrovat.
Přísahám, nedělám to schválně. Ale už nejspíš chápu, jak přemýšlím, že se mi tohle děje. Snažím se až do poslední chvíle, až úplně do mrtě, být racionální. Vidět zásadní fakta, předložit logické argumenty a nechat se vtáhnout jejich jasností a přesností. Ta logika je tak lákavá! Dokud se nezeptám pateticky srdce. A tam je totiž logika potřebná jako mrtvýmu zimník. A už se vezu. Zjišťuju v jakým bludu žiju a chci to úplně obráceně - odříkaného chleba, největší krajíc. A co si budeme povídat, to se střetává s nepochopením. Mnohdy to mnohé naštve.
Teď jsem zase v té situaci. Přijali mě na školu, se kterou jsem už nepočítala a hlásila se na ní pro dobrej pocit, že jsem to zkusila. A teď mi to udělalo čáru přes rozpočet, kterej jsem ale neměla tak spočítanej, jak jsem si myslela. Stavím se zády proti vlastním rozhodnutím, ale vnitřně jsem totálně šťastná. Protože je to škola, která bude plnit jeden z mých snů nebo se o to alespoň pokusí.
Četla jsem od Hájíčka Rybí krev (doporučuji!!!), kde hlavní postava (Hana, jak příhodné!) nakonec jede dělat au-pair do Anglie. Říkala jsem si před týdnem - to je znamení, že mám jet taky! Ale nebylo. Tedy myslím... Teď momentálně cítím, že nebylo. Protože ona, než odjela, zkusila všechno, co se dalo, aby zachránila svůj domov, lásku, život, který milovala. A já nezkusila skoro vůbec nic, já bych chtěla jenom utéct a doufat, že rok je dostatečně dlouhá doba na to, abych se nějak změnila. Ale je to blbost. Já budu furt stejná, moje touhy budou pořád ty, které jsem si napsala do diáře před půl rokem, kdy jsem k sobě v přítmí se sklenkou vína byla hodně upřímná. A je to tak správně.
Jsem nerada omylem proti všemu, co říkám jako hotovku, ale někdy mi vážně dělá problémy se zastavit a poslouchat Boha, co mi říká.
Učím se ♥
PS: Jestli jsem někdy pochybovala o názvu Hledání masterplánu, tak rozhodně už nikdy nebudu
Žádné komentáře:
Okomentovat