To samo

Trapnost je asi nejčastější pocit, který si pamatuju už od dětství. S trapností já umim pracovat. Ta je mou součástí stejně jako okousaný nehty. Někdy je o roztomilá, někdy už dost na hraně debility.
Ono to dost souvisí s mojí nešikovností, která už je téměř pověstná. Všechno, co držím v rukou, pokud to není přiděláno ke zdi, i když ani to není záruka, mi může spadnout a roztřískat se. Byly doby, kdy jsem i já sama byla přesvědčená, že - "to samo", ale nalejme si čistého vína... Je úplně jedno, jestli jsem absolutně v klidu a nic mě nerozrušuje, zčistajasna se prostě moje ruce zachovají jako by do nich někdo narval elektrickej proud vo tisícovce ampér a mám oběd, v lepším případě u sebe, v hoším u něho cizího, v klíně. Stejný je to samozřejmě i s nohama. Upadnout při běhu nebo na náledí, to není žádnej majstrštyk, já zkrátka stojim a najednou ležim. Bez příčiny. Stejně tak i každej můj úraz má svoji vlastní bizarní historku - mysleli jste si, že si nejde zapíchnout dveře od auta do pusy? 

Dojemný je, že už se ani nerozčiluju, když si třeba takhle v centru Brna při vodpoledni jdu s taškou plnou nákupu, která najednou nemá uši a večeře se mi válí v kaluži. Věčně si prostě ten kus žvance seberu, pokud tam neleží déle než 5 sekund - očistím a vložím do náhradního zavazadla.
Některý lidi mi říkaj, že jsem si to vnukla, že hlava je to nejdůležitější, že si prostě musim věřit a půjde mi všechno. A tak se občas snažim zapomenout na svou historii vrchního neumětela a sebevědomě jdu na brigádu servírky. Vyprsim se, nárovnám šálky na tácu, aby každé ucho směřovalo na jinou světovou stranu, uhladím ubrousky, které intimně čouhají z tácku a kontrolujíce každý svůj krok jdu! Tři šálky rozdané ladností laně a když přijde ta chvíle před trumfem, kdy na stůl dám poslední šálek kávy, si do toho těma vyprsenejma prsama šťouchnu a je po kafi, sebevědomí i bílý halence. 

Celkem dlouho mi taky zabírala taktika, že jsem si představila, co by se nejhoršího mohlo stát, protože, když to člověk ví, tak se to pak nestane, znáte to, ne? Jenomže po čase jsem pochopila, že většinou si ty největší pohromy dopředu představit ani neumím.

Často je mi taky trapně z toho, když něco říkám. Protože já mluvím hodně, často a taky dost nahlas. Taky se trapně směju, ksichtím a pohybuju. Pokud to teda nemám nacvičený jako opice. Já za sebe jednoduše neručim nikdy a nikde. 

Ono to ale většinou nějak moc nevadí, je to spíš komický tyhle trapnosti, jediný, co mě štve, že se bojim šahat na miminka. No, šahat vlastně ani ne, ale chovat! Jejda! Kdyby mi upadlo, tak říct jako pokaždý- "to samo" by šlo asi těžko...

PS: S těma miminkama - to byla sranda...

PSS: Jako bojim se, ale to všichni, ne?¨

PSSS: Maj ty měkký hlavy.